Carlsbad RG Cup – Ohlédnutí první

Jsou čtyři dny po mezinárodních závodech moderní gymnastiky, které náš oddíl TJ Slavia Karlovy Vary pořádal, a já jsem konečně schopen prvního smysluplného zamyšlení a zhodnocení. Rád bych tímto zamyšlením vzdal hold všemu zdánlivě neuchopitelnému a přitom tak reálně hmatatelnému, co udělalo naše první velké závody tím, čím se staly.

Když večer po závodech začaly přicházet zahraniční oddíly a gratulovaly nám k perfektním závodům, začal jsem poprvé věřit, že se nám to asi povedlo. Když jsem po neděli a krátkém, ale alespoň nějakém spánku, hovořil s některými zúčastněnými, dostavil se konečně pocit jakéhosi vítězství. A když jsem se v pondělí několika známých dotázal, zda se byli vůbec podívat, a oni mi odpověděli něco ve smyslu „vždyť jsme přeci spolu hovořili…“, tak jsem pochopil, že to možná bylo vše náročnější, než bych si chtěl připustit. Ale pojďme v čase zpět.

Fáze první – odvaha

Zatímco u zrodu myšlenky mezinárodních závodů v moderní gymnastice stála noc příjemně strávená nad lahví whisky, tak reálné rozhodnutí vyžadovalo již odvahu. Odvahu všech členů vedení našeho oddílu, odvahu představenstva TJ Slavia, která jako právní subjekt za vše ručila a odvahu politiků a členů sportovní komise města Karlovy Vary a Karlovarského kraje, kteří se nebáli nadchnout pro naši myšlenku velké akce ve sportu, o němž někteří možná slyšeli poprvé.

Odvahu musím ocenit i u lobbistů (mohu-li to takto říci v dobrém slova smyslu), kteří se nebáli přimluvit za podporu našich závodů u představitelů města a kraje. A samozřejmě i odvahu sponzorů, kteří v dnešní ekonomicky nelehké době si našli důvod podpořit právě naše závody.

Fáze druhá – to to ale uteklo…

Když byly konečně koncem března schváleny dotace závodů, bez kterých by se nic konat nemohlo, bohužel, o tři měsíce déle, než jsme očekávali, začaly přípravy závodů naostro. Propozice, kontakty na české i evropské kluby, překlady do tří jazyků, obeslání… a čekání na výsledek. To byla ta lehčí fáze, ale to jsme v té době ještě nevěděli. Konečně začaly chodit první přihlášky a náš realizační tým se pustil do sepisování, co vše bude třeba udělat, sehnat a zařídit. A tak najednou byly 3 týdny do závodů a já měl neodbytný dojem, že bych místo tří týdnů potřeboval tři měsíce.

Fáze třetí - boj s časem

Nevím co dříve. Shánět ještě nějaké sponzory, musíme ale vytisknout plakáty, tam zase potřebujeme jejich loga – jak ten začarovaný kruh rozetnout. Začíná propagace. Webové stránky, noviny, rádio, plakáty, prostě všude, kde to šlo a pokud možno zadarmo. Distribuce letáčků a plakátů se ujali ochotní rodiče, kteří je roznesli do škol, obchodů, ordinací, úřadů atp. Do toho všeho komunikace s oddíly. Kdy přijedou, jak přijedou, koho přihlásí, rozhodčí, ubytování a dalších tisíc věcí. Jak jsme zjistili, nezáleží většinou na tom, jestli je oddíl z Německa, Kypru či Izraele, nepsaným standardem je ruština.

Málem jsme zapomněli na medaile a dárky pro účastnice, takže šupky dupky, všeho nechat a rychle zařídit. A pak zas něco jiného. Konečně se rýsuje finální sestava oddílů a závodnic, můžeme sestavit závodní kategorie a tím i program závodů, exhibičních vystoupení, objednat medaile, dát vše do tisku. Jestli jsem měl předchozí týdny dojem, že nedělám odpoledne a po večerech nic jiného, tak poslední týden ani nevím jaký, je den, kolik je hodin a jestli se ještě někdy vrátím ke své práci, nebo to budu muset dělat až do konce života… To mě již zachraňuje naše choreografka Tereza Paálová, která má již po zkouškách na vysoké škole a tak může celý den věnovat propagaci a komunikaci s oddíly. Jirka Špička coby organizační manažer závodů zase organizuje personál, transport vybavení a další technické zajištění. Občas se naše cesty protknou u kafe, rychle projdeme naše úkoly, zkonstatujeme, že místo aby ubyly, se zase potvory rozmnožily a tak to kafe jdeme zazdít pro jistotu RedBullem (kupovali jsme je po velkých kartonech v Makru).

Fáze čtvrtá – jen za dva dny?

Ve čtvrtek přijíždí první oddíl – výprava z Itálie. Nějak si na letišti uvědomuji, že do teď to byla taková virtuální realita, převážně od klávesnice počítače, ale teď to je již skutečnost. Proboha, ti lidé fakt přijeli a jsou živí, žádná jména na přihlášce. Večer rovněž „do služby“ nastupuje hlavní rozhodčí Radek Urminský se svoji asistentkou Danielou Pátkovou. Zkušeně a neúnavně celé následující dva dny a skoro i noci třídí zápisy sestav, startovní listiny a připravují podklady pro rozhodčí (cca celkem 1500 zápisů formátu A4). To se již z mojí kanceláře stal oficiální přípravný štáb závodů, kde jsme poslední den i noc ve složení Jirka, Jirka a Tereza připravovali vše potřebné, a občas i nepotřebné, když například jsme omylem místo 16 listů jich vytiskli 160. Pod pojmem „oficiální štáb“ si představte spíše takové doupě, všude poházené nepotřebné papíry, přetékající koše papírových kapesníčků, jak se Tereza statečně prala kromě přípravy závodů ještě se svojí nemocí, prázdné plechovky od RedBullů a přibývající hrnky od kafe, které už nikdo neměl sílu umýt.

Paralelně s naším „doupětem“ se v pátek odpoledne otevírají dveře KV Areny a zástup našich dobrovolníků se pouští do příprav na „place“. „Chvála bohu“ (pro ateisty „chvála vesmíru“), že je tolik ochotných rukou a hlav na svém místě, takže vše běží víceméně jak má.

Fáze pátá – už je to tady!

A dodal bych, že máme holé ruce. Tolik toho ještě chybí! Úderem půlnoci přichází sobota, všichni už asi spí kromě nás posledních tří. Já, Jirka Špička a Tereza Paálová konstatujeme, že vlastně závodní den začíná, ale žádný důvod k oslavě to není. Tak jen to kafe a cigárko za odměnu. Ve tři ráno padá poslední „štábní“ rozhodnutí. Z ještě celkem výživného seznamu nesplněných úkolů škrtáme vše, bez čeho se obejdeme. Zbytek se musí stihnout – rozkaz zněl jasně.

Po páté rozpouštíme generální štáb, loď se stejně za chvíli potopí, přejeme si hodně štěstí a jdeme se vysprchovat, obléci a namalovat si na tvář nějaký přijatelný obličej. Úderem půl sedmé jsme nastoupeni všichni v KV Areně a závodní den začíná. Ale to už bude jiné vyprávění…

Když poděkování nestačí

Přiznám se, že už ani nevím, komu jsem osobně poděkoval, komu ještě ne, někomu asi víckrát, protože mi odvětil „neděkujte mi už všichni pořád J“. Ale raději poděkovat dvakrát než vůbec.

Nicméně si nemyslím, že všichni rodiče, malé i velké gymnastky, bývalé gymnastky, jejich známí a příbuzní a další příznivci naší myšlenky by to dělali jen pro to poděkování či jinou odměnu. Jsem hluboce přesvědčen, že lepší odměna než zdar celé akce již být nemůže. A že v tomto stínu úspěchu budou brzy zapomenuty i drobné chybky, nedorozumění či přehmaty, kterým se ani v budoucnu stejně ani při nejlepší snaze nevyhneme. Krásně to popsala Mirka Špičková ve svém příspěvku s názvem „Pokora“, čímž jí děkuji, kromě práce na závodech, i za tento literární počin, lépe bych to nenapsal.

Dovolte mi prosím, abych oficiálně jménem mým, i celého oddílu moderní gymnastiky TJ Slavia Karlovy Vary poděkoval všem, kteří dobrovolně přiložili ruku k dílu a pomohli tak, dnes se již nezdráhám říci, fenomenálnímu úspěchu celého prvního ročníku mezinárodních závodů.

A na závěr, jak je dobrým zvykem, zvláštní poděkování: „Děkujeme Haně Rubášové, jejíž lahev dobré whisky způsobila, že Jirka a Jirka (Herian a Špička) po její konzumaci vymysleli tento zdánlivě šílený podnik“

Přeji Vám všem klidné a krásné prázdniny, slunce na obloze i v duši a budu se těšit na spolupráci u Druhého Carsbad RG Cupu v roce 2014.

Jiří Herian