Velikonoce jsou za námi, závodní sezona jednotlivců je v plném proudu a před námi jsou oblastní přebory, a pro postoupivší i následně MČR. Ačkoliv je ze statistického pohledu tato sezona nadstandardně úspěšná, slýcháváme občas i hlasy nespokojenosti. Zkrátka občas se v košíku plném krásně malovaných vajíček najde i nějaký ten pukavec, který se pak snaží otrávit krásné jarní ovzduší všem okolo… Ale ruku na srdce - ono kdyby také byli všichni spokojeni, tak by to bylo podezřelé a zavánělo by to absencí svobody a demokracie. A právě takové věci pak bývají pro nás impulsem k tomu, aby jsme na ně nalézali správné odpovědi.
Chtěl bych všechny vyzvat k tomu, aby se na chvilku zastavili a zamysleli. Je to nespokojenost nás rodičů (i mnoho našich trenérů je zároveň rodiči), nebo nespokojenost našich dětí - gymnastek či je jejich „údajná“ nespokojenost jenom nesprávnou projekcí našeho myšlení?
Jak jsme již před dvěma roky psali v článku "Medaile nebo život" (doporučuji opět přečíst), tak medaile není a nemůže být vše. Na prvním místě je osobní pokrok, zlepšování, radost ze cvičení a zážitků v kolektivu. I proto děláme tolik dalších akcí pro naše gymnastky (rozlučka, vánoční exhibice, soustředění, …). Rodiče však často na děti přenášejí vlastní ambice a plány ze světa dospělých, které jsou s tím dětským světem neslučitelné. Bohužel, někdy mají obdobný přístup i někteří trenéři (a jsme moc rádi, že v našem oddíle takoví nejsou), kteří se pak pasují na „odborníky“, ačkoliv ve skutečnosti jsou to oni, kdo touží po medailích a pro uspokojení svého ega (a ambicí rodičů) tak často nevratně poškozují svěřené děti.
Každá gymnastka je jiná, některá má talent, některá umí makat, některou to jenom baví a neřeší výsledky… To řešíme jenom my, dospělí a tato měřítka pouze na děti přenášíme, kde by je asi sami vzali? Nehledejte prosím příčiny – ve vašich očích – neúspěchu v tom, jestli se trénuje hodně nebo málo, jestli byl trenér „takovej nebo makovej“, jestli se mělo jet na tyto nebo ony závody a podobně. Přiznejme si, že každá gymnastka má i své hranice – fyzické či psychické. Z někoho prostě mistryně nebude, i kdyby se všichni trenéři světa rozkrájeli. To přeci ale není žádná hamba, jen je třeba hledat i další přínosy sportování a změnit je ve svá osobní vítězství a úspěchy.
Bohužel, často má velký podíl na výkonu právě stresování ze strany rodičů, ať již přímým tlakem na to, co má jak dělat (od toho jsou trenéři), tak velmi často i nevědomky, pouze svými „poznámkami“ na adresu trenérů, rozhodčích a ostatních gymnastek, a to často i z jiných oddílů.
Najděte si prosím dvacet minut času a shlédněte záznam z konference Českého Olympijského výboru „Sport na hraně“, kde sportovní psycholog Michal Šafář, děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, mluví o příliš brzkém tlaku na výkon a jeho následcích u malých sportovců.
Jménem našeho oddílu bych vás rád ubezpečil, že i nadále dáváme našim gymnastkám maximum, do soutěžení je motivujeme, za ale neúspěch nezatracujeme, naopak se vždy snažíme chyby v klidu rozebrat a hledat i věci, které se nám líbily, a za které je pochválíme. Nechceme medaile za každou cenu, nechceme děvčata nezdravě stresovat. Chceme, aby byly veselé, spokojené, krásné.
I přes to, že je náš trenérský kádr přechodně oslaben, nebereme to záminku k hledání možných problémů, ale naopak jako výzvu k hledání nových řešení a dalšího rozvoje trenérského týmu, ať již vzděláváním stávajících trenérů, tak získáním trenérů nových.
Nic však nejde ze dne na den. Ani získání nového trenéra, ani zlepšení dovedností gymnastky. Žádná cesta na vrchol nevede přímo vzhůru. Vždy se jde chvíli nahoru, pak zase chvilku dolů, přes menší vrcholky, údolí a rozvodněné řeky se postupně dostáváme na ty vyšší vrcholy. I cesta z kopce a přes překážky je součástí trasy vedoucí k cíli. Kdo si to není schopen sám uvědomit, tomu nepomůže ani sebelepší horský vůdce. Za těch šest let, co náš TopGym povstal doslova z popela, jsme urazili už velký kus cesty, zažilo mnoho úspěchů, ale i nezdarů. Vždy jsme však ze všech zdánlivých „neúspěchů“ vyšli silnější a hlavně o kus výš a dál… Každý problém je skrytá příležitost. Věřte, že vše, co děláme a co vám říkáme, nejsou plané řeči a zbožná přání, ale fakta, ověřená naší šestiletou zkušeností a našimi výsledky.
Co jsme si vykoledovali
Velikonoce jsou za námi, závodní sezona jednotlivců je v plném proudu a před námi jsou oblastní přebory, a pro postoupivší i následně MČR. Ačkoliv je ze statistického pohledu tato sezona nadstandardně úspěšná, slýcháváme občas i hlasy nespokojenosti. Zkrátka občas se v košíku plném krásně malovaných vajíček najde i nějaký ten pukavec, který se pak snaží otrávit krásné jarní ovzduší všem okolo… Ale ruku na srdce - ono kdyby také byli všichni spokojeni, tak by to bylo podezřelé a zavánělo by to absencí svobody a demokracie. A právě takové věci pak bývají pro nás impulsem k tomu, aby jsme na ně nalézali správné odpovědi.
Chtěl bych všechny vyzvat k tomu, aby se na chvilku zastavili a zamysleli. Je to nespokojenost nás rodičů (i mnoho našich trenérů je zároveň rodiči), nebo nespokojenost našich dětí - gymnastek či je jejich „údajná“ nespokojenost jenom nesprávnou projekcí našeho myšlení?
Jak jsme již před dvěma roky psali v článku "Medaile nebo život" (doporučuji opět přečíst), tak medaile není a nemůže být vše. Na prvním místě je osobní pokrok, zlepšování, radost ze cvičení a zážitků v kolektivu. I proto děláme tolik dalších akcí pro naše gymnastky (rozlučka, vánoční exhibice, soustředění, …). Rodiče však často na děti přenášejí vlastní ambice a plány ze světa dospělých, které jsou s tím dětským světem neslučitelné. Bohužel, někdy mají obdobný přístup i někteří trenéři (a jsme moc rádi, že v našem oddíle takoví nejsou), kteří se pak pasují na „odborníky“, ačkoliv ve skutečnosti jsou to oni, kdo touží po medailích a pro uspokojení svého ega (a ambicí rodičů) tak často nevratně poškozují svěřené děti.
Každá gymnastka je jiná, některá má talent, některá umí makat, některou to jenom baví a neřeší výsledky… To řešíme jenom my, dospělí a tato měřítka pouze na děti přenášíme, kde by je asi sami vzali? Nehledejte prosím příčiny – ve vašich očích – neúspěchu v tom, jestli se trénuje hodně nebo málo, jestli byl trenér „takovej nebo makovej“, jestli se mělo jet na tyto nebo ony závody a podobně. Přiznejme si, že každá gymnastka má i své hranice – fyzické či psychické. Z někoho prostě mistryně nebude, i kdyby se všichni trenéři světa rozkrájeli. To přeci ale není žádná hamba, jen je třeba hledat i další přínosy sportování a změnit je ve svá osobní vítězství a úspěchy.
Bohužel, často má velký podíl na výkonu právě stresování ze strany rodičů, ať již přímým tlakem na to, co má jak dělat (od toho jsou trenéři), tak velmi často i nevědomky, pouze svými „poznámkami“ na adresu trenérů, rozhodčích a ostatních gymnastek, a to často i z jiných oddílů.
Najděte si prosím dvacet minut času a shlédněte záznam z konference Českého Olympijského výboru „Sport na hraně“, kde sportovní psycholog Michal Šafář, děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, mluví o příliš brzkém tlaku na výkon a jeho následcích u malých sportovců.
Jménem našeho oddílu bych vás rád ubezpečil, že i nadále dáváme našim gymnastkám maximum, do soutěžení je motivujeme, za ale neúspěch nezatracujeme, naopak se vždy snažíme chyby v klidu rozebrat a hledat i věci, které se nám líbily, a za které je pochválíme. Nechceme medaile za každou cenu, nechceme děvčata nezdravě stresovat. Chceme, aby byly veselé, spokojené, krásné.
I přes to, že je náš trenérský kádr přechodně oslaben, nebereme to záminku k hledání možných problémů, ale naopak jako výzvu k hledání nových řešení a dalšího rozvoje trenérského týmu, ať již vzděláváním stávajících trenérů, tak získáním trenérů nových.
Nic však nejde ze dne na den. Ani získání nového trenéra, ani zlepšení dovedností gymnastky. Žádná cesta na vrchol nevede přímo vzhůru. Vždy se jde chvíli nahoru, pak zase chvilku dolů, přes menší vrcholky, údolí a rozvodněné řeky se postupně dostáváme na ty vyšší vrcholy. I cesta z kopce a přes překážky je součástí trasy vedoucí k cíli. Kdo si to není schopen sám uvědomit, tomu nepomůže ani sebelepší horský vůdce. Za těch šest let, co náš TopGym povstal doslova z popela, jsme urazili už velký kus cesty, zažilo mnoho úspěchů, ale i nezdarů. Vždy jsme však ze všech zdánlivých „neúspěchů“ vyšli silnější a hlavně o kus výš a dál… Každý problém je skrytá příležitost. Věřte, že vše, co děláme a co vám říkáme, nejsou plané řeči a zbožná přání, ale fakta, ověřená naší šestiletou zkušeností a našimi výsledky.
Jiří Herian